Babylón
neboli Brána boží (Bab-ilu) též Bábel, městský stát v jižní
Mezopotámii. Jeho ruiny leží 88 kilometrů jižně od Bagdádu, poblíž města
al-Hillah, když řeka Eufrat, jež jím kdysi protékala, má dnes jiné
koryto. S pověstnýmim, uměle zavlažovanými, i za noci jasně osvětlenými
Semiramidinými zahradami, jež již z dálky budily za Nabuchodonecara II.
údiv již z několika kilometrové vzdálenosti. Byly znovuvybudovány při
obnově říše i někdejší slávy Babylonu. Přičemž nádherné visuté
Semiramidiny zahrady nechal Nabuchodonecar obnovit pro svoji médskou
manželku. Pokračoval v díle svého otce, jenž při obnově říše započal
obnovu zničeného Babylonů, naposledy rozbořeného asyrským vládcem.
Semiramidis je legendou, jež v této verzi sáhá až do časů příchodu
bytostí Lachama….
Semiramidin
(Semiramis) příběh, zapsaný Ktésiem a později Diodorosem, je jeden z
mnoha jiných, když ten o kterém právě hovoříme se dle legend měl odehrát
za časů bytostí Lachama. V časech, kdy při zakládání Babylonu zářila na
nebesích zcela jiná konstelace hvězd. V časech jiných východů a jiných
západů. Semiramidin příběh probublal z temných dob před celoplanetární
katastrofou. Tehdy, na počátku lidského věku, sestoupilo z nebes do vod
Eufratu vejce neobyčejné velikosti. Ze zázračného vejce, v souladu s
mnohými jinými starověkými legendami, vystoupila bohyně Aštarta (Easter –
Východ). Bytost v mnohém připomínající indiánskou legendu Orchanu
(Orjanu), egyptskou bohyni Eset (Isis), dogonského Oga, či askalonskou
bohyni Derkétu (Semiramidinu matku). Není snad žádných pochyb, že se
vejce obtočené hadem stalo nejen symbolem bohyně východu, ale i nového
zrození1. Mnohdy i symbolem příchodu Božího odpůrce - Satana. Odovozeně
možného nepřítele lidstva a donátor právě vládnoucí pseudoelity, či
mimozemské Entity. Přičemž nepřátelství může, jak dobře víme, vyplynout
již z pouhé odlišnosti. Z popisu Derkéty (Semiramidiny matky),
jihoamerické Orjany2, egyptské bohyně Isis, dogonského Oga, s jistým
pravdivostním rozptylem vyplývá, že sestupující entita, zřejmě prchající
ze souhvězdí Siria, krátce po svém sestupu na planetu Zemi, zahajuje
nad poměry rozsáhlou rozmnožovací operaci. V nevyžádané, či spíše
vynucené spolupráci s domorodými muži vytváří klony, aby nakonec
profitovaly v legendách, jako Velké matky neurčené části lidstva.
Neurčené části… pouze do věku hystericky ochočeného policejního systému
NWO, poroučejícího si (zničehož nic?) otisky dětských prstíků, skan
dětských očí podpořený masovým všeplanetárním sběrem DNA, vše nasíleno
urychleně postupující orwellovskou fašizaci, když nade vším špiclovským
šmírováním bude kralovat šarlatově růžová čipizace.
V okamžiku, kdy se dílo vydaří, Velké
matky mizí. Jakoby podle stejně vypracovaného scénáře. Mizí jednou
provždy… V nebesích, jindy v mořské, či jezerní hlubině. Bez rozloučení a
slz opouštějí své pozemské děti, když jejich ochrana z povzdálí není
vyloučena.
Cosi
tu však, jako mnohokráte v minulosti, nehraje. Rybí ploutve, blány mezi
prsty, vnější jemná šupinatá vrstva připomínala rybí, či ještěrčí kůži.
Jakkoliv je rozptyl vzájemné podobnosti velmi široký. Jedná se převážně
o legendární entitu vodních Nágů, jež svými geny infikovala část
domorodého obyvatelstva. S cílem geneticky zakódovat přirozený odpor k
entitě, jež se zanedlouho, po vypuzení Nágů z oblasti Siria, objeví i na
Zemi. Legenda o bohyni Derkétě, genetickým inženýrstvím manipulujícím s
geny lidstva, kdesi u města nyní nazvaného Askalon, tedy relativně
nedaleko základního stanoviště padlých Anunnaki – hory Hermon a rovněž
tak relativně nedaleko Bálbecké terasy – jednoho z celé sítě
energetických slunečních chrámů, hovoří o časech čistě předpotopních.
Období, které předcházela celá řada planetárních kataklyzmat a které
ukončila “potopa”, jejíž příčiny lze odvodit různě.
A protože jsem se ponořil příliš hluboko
do legend, a nemohu psát o době, jež je popsána pouze legendami a
podivnými archeologickými artefakty jinak, než s vnitřním přesvědčením a
vírou v možné příznaky, potvrzuji váženému čtenáři, že historie lidstva
posuzovaná utajovateli se skutečně zdá být mnohem odlišnější. A navíc
si jet tak v mnohém podobná se současnou fašizoidní dvojtváří
utajovatelů a možných deprivantů: Před dávnými časy, na březích jezera
poblíž někdejšího asyrského města Askalon měla svůj chrám bohyně
Derkéta. Dávné legendy popisovaly její vzhled, jenž prý připomínal spíše
rybu s lidskou hlavou, tedy entitu, jež mohla, ale také nemusela být
pozůstatkem nevázaných genetických her dávných bohů.
Podle tohoto popisu lze askalonskou
bohyni Derkétu spíše zařadit mezi entitu, jež patřila k ekvipáži
padesáti démonů, žijících na dvoře vládce oceánu Abzů a pána
chaldejských čarodějů pána Země i Nebe Enkiho. Původem drakona, či
reptiloida. Navíc byla uctívaná askalonská bohyně Derkéto prý podobná
Venuši. Což je příznačným faktorem podivnosti, neboť „Lachamu“ bylo
sumerské pojmenování Venuše, a navíc velmi podobné sumerskému označení
50 bytostí Lachama doprovázejících draka Enkiho. Řízením bohyně lásky se
Derkéta zamilovala do mladíka z lidského plemene a z nerovného vztahu
se zrodila dcera. Nešťastná bohyně zahlušila lidského otce a sama se
vrhla do vod jezera. Což prakticky neznamenalo nic jiného, než návrat do
rodného živlu. V místech kde tušíme podmořské základny této pradávné
entity. Když nic jiného, můžeme v souhrnu upřesnit ty oblasti, odkud
tyto bytosti ve starověku operovaly. Kde v tomto případě? Někdejší
asyrské přímořské město Askalon se nalézá v Palestině. Mezi Gazou a
Jafou (Bylo později i jedno z pěti koaličních měst filištínských. Gáza,
Askalón, Ašdód, Gat a Ekrón).
Celý proces zamilovanosti bohyně
připomíná sumerský epos popisující operaci genetického inženýrství při
„Stvoření člověka“. Možná proces klonování, kdy je zdroj klonu zabit a
použit jako výchozí materiál pro jako materie doplněná o geny božské
entity. Když po vzpouře Anunakiů, byl pro výrobu otrocké lidské rasy
použit obrácený postup. Člověk byl zhotoven ze zabitého boha doplněním o
pozemský materiál. Cosi, co zaznamenal i Manethó, při své studiu
egyptské historie, když zaznamenal i podivné hrátky mimozemské entity
vytvářející, pro své zvrhlé potěšení a potřeby, celou paletu genetických
zrůd. Připomeňme si nyní nebývalou shodou okolností. Jednoho krásného
dne, na zcela jiném místě, se vynořila z Erythrejského (Arabského) moře
podivná bytost, jež měla dvě kůže. Vnější jemná šupinatá vrstva
připomínala rybí, či ještěrčí kůži. Bytost se jmenovala EA (řecky Oannes
- cizinec). V noci přebýval v hlubinách Erythrejského moře (Arabské
moře) ve svém podmořském paláci, aby ve dne vycházel na souš. Doprovázen
svými tůze ošklivými služebníky, které Chaldejci (Sumerové) nazývali
Lachemu, na souši pak vyučovat lidské bytosti.
Stalo se tak časech katastrofálních změn
klimatu planety, kdy v mnohých oblastech byla ohrožena sama podstata
přežití lidského druhu. Ea (Enki) seznamoval primitivně žijící předky
Sumeru s agrotechnickými lhůtami a zavlažováním při pěstování a sklízení
polních plodin, seznamoval s písmem a matematickými zápisy, s uměním a
jeho významem, umění stavět chrámy, předal lidem i nový morální kodex a
přinesl nové zákonodárství. Podivná bytost s rybí hlavou, jež nejedla
lidské pokrmy, nepila podávanou vodu, nebrala příjemné dary. Její tělo
připomínalo vodního tvora s ocasem, jenž vyrůstal společně s nohama. Pod
rybí hlavou byla prý druhá, jež hovořila lidským hlasem. Ani jeho
padesát služebníků přiliš krásy nepobralo. Pozemšťanům se vůbec
nepodobali. Babylonský kněz Bérósós Marduk Ball, na nějž se právě
odvolávám, je bez skrupulí nazýval Annedotos (Oškliví) a Mysaros
(Hnusní). Podle téže legendy se Ea na noc vracel, se všemi svými
služebníky, zpět do mořských hlubin, aby na druhý den opět vycházel na
mořský břeh a vzdělával primitivní pozemský lid. Vraťme se nyní k bohyní
Derkétou opuštěnému dítěti. To zachranili holubi teplem svého peří i
donášenou potravou. Opuštěné dítě nalezli pastýři a předali je
královskému dozorci dobytka Simovi, jenž si děvčátko vzal za vlastní a
nazval Semiramis (Holubice). Ta vyrostla v krásnou dívku, jež se
zalíbila prvnímu královskému rádci Onnesovi. I požádal o její ruku a
odvedl si ji do Ninive. Postupem času a shodou okolností o níž, se není
třeba šířit, se zalíbila samotnému králi a požadoval na svém služebníku
sliby i hrozbami, aby mu vydal Semiramis. Vystrašený a stresovaný Onnes
se oběsil a Semiramis se posléze stala ženou krále Ninose a po jeho
smrti i panovnicí Ninive (Z téhož lze usoudit, že Ninive bylo osídleno
již předpotopních časech).
Aby krátce po té, co dobyla okolní svět,
založila na březích Eufratu, když vysušila močály a bažiny, město
Babylon. Legendy odvozeně tvrdí, že první Babylon byl založen v časech
před potopou a v čase potopy byla chráněn, tak jako celé Chaldejsko
ochrannou kopulí, jež vydávala strašidelnou záři. Z téhož pak vyplývá
možné časování období, kdy byly, v určitém prostoru a času, zaznamenán
pohyb bytostí, jež se nejen zcela vymykaly lidským představám o kráse,
ale i obecným znalostem lidstva. Z téhož důvodu je slovo „zázrak“ jedno z
nejfrektovanějších slov vystihujících nepochopitelné. Pokud není přímo
použito vědeckém zaklínání veškeré pravdy o neexistenci existence. A to
až do dnešních dní.
Hovořím-li o časování významnému výskytu
Lachamu i bohyně Derkéty, pocházející z téhož plemene, pak
pravděpodobně nikoli později, než je rok 4250 př. n. l. (Wooleyova
potopa). Zřejmě mnohem, mnohem dříve. Pro další orientaci v našem
příběhu si pamatujme, že se Semiramis, klonovaný potomek entity vodních
Nágů, s podmořskými základnami u pobřeží Askalonu, stala vládkyní
Ninive. Slavného města o němž negativně hovoří starozákonní texty.
Města, jež byla ve válce Démónů zničeno jako jedno z prvních. A to tak
důkladně, že do dnešních dní nebylo vůbec nalezeno. Z téhož poznatku
vyplývá, že v časech založení Babylonu, bylo Ninive funkčním městským
státem. Odvozeně lze kalkulovat, že ochranný kruh kolem jedinečného
nagovského klonu Semiramis, ztratil své kouzlo v časech konce Ninive i
prvního Babylonu. Z téhož lze fabulovat i nastalé problémy entity
Lachamu. Téže, jež byla doma na Lachamu (Venuši) v časech, před
planetární katastrofou, kdy byl zničen i život na Lachmu (Marsu).
Kdy se tak stalo? Kdysi, na počátku
věků, za úsvitu současného lidstva, kdy Annunaki vystupovali a
sestupovali z nebes, aby si odpočinuli po namáhavé cestě vesmírným
praoceánem Absú. V čase vysublimování nové energetické sítě a nasílených
časových vektorech prostoru i Bab ili – Brána bohů. Právě v těchto
místech byly založeny základní kameny nebes – prvního Babylonu. Aby
krátce po vypuknutí daemonské války, v důsledku planetární katastrofy
byly, až na příslušné legendy, vymazány veškeré části souhrnné lidské
paměti. Stalo se tak v časech pádů jisté části Strážců nebes a věku
obřích vládců, Nephilim - Anunaki.
Žádné komentáře:
Okomentovat