Až Slunce naposledy vydechne...
Myšlenky na to, co se stane, až Slunci dojde palivo, se zdají být
předčasné, protože by k tomu mělo dojít až za 5 miliard let. Pro
astronomy však poslední okamžiky umírajícího Slunce představují
zajímavou teoretickou výzvu. Podle nejnovějšího teoretického modelu by
měl poslední výdech Slunce rozprsknout do okolí komety z Oortova oblaku,
kometární „líhně“ ležící za oběžnou dráhou Pluta.
Většina práce
dnešních astronomů se neodehrává v pozorovacích kupolích, ale na
obrazovkách počítačů. Počítače jsou důležité jak pro analýzu dat
získaných nejrůznějšími typy pozorovacích zařízení, tak pro vytváření
simulací vesmírných dějů jazykem matematiky. Mezi přední světové
matematické „modeláře“ vesmíru patří i Dimitri Veras, který dnes působí
na Astronomickém ústavu univerzity v britském Cambridge. Společně se
svým týmem se Veras nedávno zabýval modelováním důležitého mezikroku v
životě hvězd - vzniku červeného obra.
Od kolébky po hrob
Menší
hvězdy typu našeho Slunce procházejí během své existence v zásadě pěti
hlavními fázemi. Počátkem života hvězdy, jakousi její „porodnicí“, je
mezihvězdné zárodečné mračno plynů, z něhož se za šťastných okolností
vytvoří protohvězdy.
Skutečnou hvězdou se protohvězda stane až po
zažehnutí jaderných reakcí, které jsou zdrojem její energie. Vlny
vyzářené energie záhy „odfouknou“ většinu zbytků zárodečného oblaku a
mladá hvězda se hvězdou tzv. „hlavní posloupnosti“ (main sequence).
Z posledních zbytků zárodečného oblaku, jakéhosi vesmírného „smetí” se postupně zformuje planetární soustava.
V
této fázi se nachází většina hvězd (včetně našeho Slunce). Když hvězdě
tohoto typu dojde vodíkové palivo, exploduje její jádro a na krátkou
dobu se změní v tzv. červeného obra. Když časem zmizí všechny plyny po
explozi, odhalí se jádro, přezdívané bílý trpaslík, který je jakousi
hvězdou v „důchodu“.
Poslední kýchnutí Slunce
Během
procesu přeměny v červeného obra (tzv. AGB proces) budou tzv. vnitřní
planety sluneční soustavy, pravděpodobně včetně Země, vlnou energie
zcela pohlceny. Jaký bude mít však exploze vliv na další oblasti
sluneční soustavy?
I na tuto otázku se s pomocí teoretického modelu
snažili odpovědět astronomové pod vedením Dimitrije Verase. Jak bude
Slunce ubývat na hmotnosti, bude klesat jeho gravitace. Díky tomu by
mohlo do okolního vesmíru „vypustit“ některé své satelity.
Existuje
však důležitá podmínka: doba, po kterou bude trvat smrštění, nesmí být
delší, než doba oběhu planety okolo Slunce. Neviditelný „provázek“
gravitace tedy bude ke zbytkům Slunce patrně stále poutat jak plynné
obry, tak Pluto a jeho měsíce.
Poslední „kýchnutí“ Slunce však podle
všeho odnese zdroj většiny komet, tzv. Oortův oblak. A nepomůže mu ani
to, že se nachází až za oběžnou dráhou Pluta. Podle teoretického modelu
způsobí smrt Slunce „rozfoukání“ až 20 % jeho hmoty do okolního vesmíru.
Jak kýchají obří hvězdy?
Přeměna
hvězd velikosti Slunce v rudého obra je ve srovnání s velkými hvězdami
skutečným vesmírným „kýchnutím“. U hvězd s hmotností mezi 7 až 20
násobkem velikosti Slunce, je poslední fází existence tzv. neutronová
hvězda.
Okolo neutronové hvězdy mohou také obíhat planety, takzvané
pulzarové planety. Podle modelu Dimitri Verase je limit pro budoucí tyto
budoucí satelity přesně nastaven již při této dřívější vývojové fázi,
tedy přeměně v červeného obra.
Gigantické hvězdy o hmotnosti větší
než je dvacetinásobek našeho Slunce končí svou „kariéru“ ve vesmíru jako
černé díry. Jejich exploze je tak mohutná, že „rozprskne“ své planety
do okolí mimo dosah gravitace. Z takových planet se pak stávají tuláci,
putující mezihvězdným prostorem bez toho, aby obíhali nějakou z hvězd.
Diagram života hvězd
*Stejně jako cokoliv jiného v přírodě je i život hvězd dynamickou záležitostí.
*Na
základě pozorování, statistických analýz a teoretických modelů dnes
dokážou astronomové poměrně přesně odhadnout i zákonitosti, jimiž se
takový „život hvězd“ řídí.
*Jedním z důležitých kritérií pro popis
hvězdy je její umístění v rámci tzv. HR diagramu (celým jménem
Hertzsprungova-Russellova diagramu).
*Toto schéma popisuje různé fáze vývoje hvězdy vzhledem k jejich povrchové teplotě (a tedy tzv. spekrálnímu typu) a svítivosti.
*Fáze
vývoje se drobně u hvězd různé hmotnosti liší. Zatímco menší hvězdy
končí svůj život jako bílí trpaslíci a větší jako neutronové hvězdy, ty
největší z nich se dočkají konce vesmíru v podobě černých děr.
zdroj: http://21stoleti.rf-hobby.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat