Atlantská civilizace se podle Wiesnera a údajů, které získal pomocí systémové analýzy, zformovala někdy před 50 000 až 60 000 lety. V té době nebyla jedinou civilizací - souběžně s Atlantidou existovala civilizace Hyperborejců žijící na polárním souostroví nazývaným starými Řeky Hyperborea. Jednalo se o souostroví obklopující polární ostrov Dél. Na druhém zemském pólu měla existovat další nehumanoidní civilizace, Řeky pojmenovaná Thuleoi, jejichž země byla na starých mapách označena jako Ultima Thule. Toto souostroví bylo v období rozvoje Atlantidy bez ledu, zaniklo zřejmě při poslední etapě zániku Atlantidy, během průletu Nimiru v r. 9 564 př. n. l. - od této doby se zde udržuje mohutný ledovec. Současníkem Atlantidy bylo také Velké společenství Světla, zahrnující přibližně oblast Íránu, Iráku, Pákistánu, Afghánistánu, Indie, Arábie a východní Afriky. Centrem duchovním i správním bylo souostroví Rutas, které zaniklo během kataklyzmat, vyvolaných průletem Nimiru v r. 3 449 př. n. l. Národ Suerů, obývající tuto oblast, byl mírumilovný, výhradně duchovního zaměření. Oblast Gobi a Tarimskou nížinu obývali Mongolové. Ačkoliv jejich technologie nebyly na takové úrovni jako atlantské, získali postupně mocenskou kontrolu nad většinou východní Asie a Západní Indie. Dobyvačnou a výbojnou rasou byli naopak Ásové, obývající rozsáhlá území od východního Řecka po východní úpatí Kavkazu včetně Malé Asie, dnešní Ukrajiny a jižního Ruska, další ze současníků Atlantidy. Další národ atlantské doby obýval pacifické ostrovy východně od Srí Lanky. Vlivem nepříznivých podmínek byli nuceni k přesunu až do Mezopotámie a tyto obyvatele dnes označujeme jako Sumery. Jednalo se o mírumilovné bytosti. Poslední velkou civilizací současnou s atlantskou představují Danané. Žili ve střední a jižní Evropě i v severní Africe. Civilizace zanikla během průletu Nimiru v r. 9 564 př. n. l. Jednalo se o vysoce eticky, technicky, technologicky a zejména duchovně vyspělou společnost, jejíž odkaz později převzali Keltové a staří Řekové.
O Atlantidě a ostatních zemích, jako např. Lemurii či Mu, existují důkazy nejen v písemných zmínkách jiných civilizací, v bájích, ale i jako kresby na mapách - např. Roselliho mapa z r. 1508 či Kircherova mapa z r. 1665. Roselliho mapa zobrazuje nejspíše stav kontinentů v Atlantské oblasti před kolizí s Nimiru v r. 113 519 př. n. l. Na jihoamerickém kontinentu je zakreslen dlouhý fjord, kterým podle analýz průběhu tektonických zlomů Středoatlantského riftu kdysi procházela riftová zóna, tvořící zásadní geotektonickou linii této oblasti. Během kolize se tento zlom zcela otevřel a tektonické síly vyvolané obrovskou gravitační silou Nimiru odvlekly odtrženou část jihoamerické pevniny do oblasti zhruba dnešního Sargassového moře, kde se stala mýtickým ostrovem Atlantů. Zbylá část jihoamerické pevniny byla gravitační silou Nimiru vláčena přibližně západním směrem, přičemž se vytvořila dnešní Brazílie, Venezuela a vyvrásnily se Andy.
Úroveň technologií Atlanťanů v době asi před 60 000 lety byla podobná jako v USA na počátku 30. let minulého století. Atlanťané byli dlouho pouze duchovní civilizací. Zlom nastal tehdy, když atlantští vědci objevili v jižní Americe, v Antarktidě (tehdy bez ledového příkrovu) a v západní části Severní Ameriky ruiny měst. Jednalo se o pozůstatky civilizací, působí-cích na Zemi ještě před kolizí s Nimiru před asi 115 000 lety. O těchto civilizacích existují zmínky a artefakty ukazující překvapivou úroveň letecké technologie, znalostí metalurgie či chemie, využívání elektrických světelných zdrojů atd. Archeology jsou však ve většině případů ignorovány, je patrná snaha o jejich prohlášení za podvrhy a končí jako nekatalogizované artefakty ukryté v depozitářích muzeí. Proč však ukrývat něco jen proto, že k tomu oficiální věda nemá vysvětlení? Vraťme se však zpět k objevům, které učinili atlantští vědci. Během svých archeologických výzkumů nalezli mnoho cenných vědeckých záznamů, vzorků přístrojů a zařízení, které pro jejich další vývoj znamenaly silný, pro nás nepředstavitelný impuls. Tento impuls byl však také zlomem ve směru mentální a etické revoluce. Začalo se výrazněji prosazovat technokratické zaměření atlantské společnosti, duchovno a harmonie byly nahrazeny egoismem a bezohledností. Atlanťané se začali považovat za bohy schopné ovládnout, tvořit i ničit vše existující v hmotném světě. Společnost Atlantidy se rozdělovala na nepočetnou elitu bohatých a mocných, střední vrstvu obyčejných lidí existenčně závislých na elitě a velkou skupinu otroků a téměř bezprávných dělníků. Ti byli doslova vyráběni pomocí objevených poznatků genetického inženýrství. Napětí, vytvořené rostoucím vlivem technokratické evoluce, se zhruba před 25 000 lety vyvinulo v otevřený střet mezi zastánci Zákona jediného Boha (který byl původním náboženstvím Atlanťanů), kteří si uvědomovali nebezpečí, spojená s jednostranným rozvojem technokratické civilizace, a stoupenců Belialu, jejichž nástrojem byla černá magie.
Co říká Kniha mrtvých
E. Cayce, H. P. Blavatská i egyptská Kniha mrtvých hovoří o čtyřech etapách vývoje a zániku Atlantidy. První kataklyzma se mělo odehrát asi před 55 000 lety, což dobře odpovídá průletu Nimiru v r. 52 369 př. n. l. Postihlo zejména východní Pacifik, oblast Atlantidy téměř minulo. V Atlantském ostrově Poseidia byla vytvořena řada hlubokých zlomů. Druhá etapa ničení Atlantidy odpovídá velmi dobře průletu Nimiru v r. 27 909 př. n. l. Důsledkem byl rozpad ostrovního kontinentu Poseidie na6 až 7 menších ostrovů. Třetí kataklyzma je spojováno s průletem Nimiru v r. 15 679 př. n. l. a znamenalo nejničivější ránu do týla Atlantské civilizace. Většina ostrovů atlantské říše zmizela beze stop a díky vzestupu hladiny Atlantiku nejméně o 100 m byla zatopena i většina sídlišť na okrajovém šelfu. Poslední období existence Atlantidy je charakterizováno náboženskou krutovládou kněží boha Tezcatlipoca, kteří zavedli obětování lidských obětí odpůrců a zajatců, což se udrželo u Mayů a Aztéků i po zániku Atlantidy. Věřili totiž, že krvavými oběťmi si usmíří boha. Zánik Atlantidy nastal při kataklyzmatu v r. 9 564 př. n. l., což uvádí i H. P. Blavatská, která vycházela z komentářů bonnských mnichů ke Knize Dhyanů. Aztékové jsou údajnými přímými dědici posledních Atlantů.
Jaký je podle Wiesnera důvod toho, že se ve východní oblasti Sargassového moře zbytky Atlantidy nenalezly, ačkoliv se tam podle Platona a egyptských zápisků měla nacházet? Nimiru v relativně malé výšce několika tisíc km přelétla nad Atlantikem a svou gravitací servala povrchové vrstvy ostrovů Atlantidy. Jejich zbytek byl zčásti uvržen do Atlantiku, zčásti na Africký kontinent a zčásti byl gravitací tažen do vesmíru jako vlečka Nimiru.
Obyvatelé Atlantidy
Od současné civilizace se Atlanťané odlišovali v mnoha směrech. Atlantidu obývaly dvě rasy. První byli bílí Danané, druhou, dominantní rasou byli červenohnědí Toltékové. Byli mnohem vyšší, muži alespoň 2,5 m, ženy 2 m, z generace na generaci se však jejich výška snižovala, zejména vlivem geomagnetického, geoelektrického a geoskalárního pole energie Zero. Snížením výšky se také projevovala určitá degenerace, vyvolaná přepychem a poklesem duchovní úrovně. Délka života původních obyvatel byla 800 až 1000 let, vlivem biologických podmínek se však zkrátila na polovinu i méně. Komunikačním prostředkem také původně nebyla řeč; neměli ani vyvinutý jazyk, neboť se dorozumívali výhradně telepaticky.
Vytěžování znalostí předchozích vysoce vyspělých civilizací umožnilo Atlanťanům obrovský technický pokrok, aniž by jejich vědomí bylo na tak zásadní skok připraveno. Postupně ztráceli své nadlidské mentální schopnosti (př. telekinezi), které byli pak nuceni kompenzovat vývojem nových a stále dokonalejších technologií.
Zánik Atlantidy
Čím se společnost stávala technokratičtější, tím více ji začalo ovládat hnutí, popírající existenci jediného boha, známé jako stoupenci Belialu (Děti Temnoty). Toto hnutí převzalo výkonnou moc a změnilo ji v krutý náboženský fundamentalismus, nepřipouštějící nic jiného, než svůj pohled na svět. Ke konci atlantské éry kněží Belialu všechny ty, kteří nepřijali jejich způsob myšlení a pojetí světa, zbavili možnosti aktivně pracovat ve svém oboru (týkalo se to zejména vědců a umělců). Ti nejzpupnější byli vyhnání do kolonií a popravováni. Jednou z takových skupin byli vědci, umělci, architekti a inženýři sou-středění kolem velekněze - mága Thowta. Nejen on, ale i ostatní věrní principům Zákona jediného Boha, věděli desítky let dopředu o nebezpečí, které Nimiru představuje. Na nátlak kněží Belialu museli odejít do Egypta, kde obnovili společenství stoupenců Zákona jediného Boha a založili civilizační centrum. Další vyhnané skupiny tohoto společenství odešly na oba polární kontinenty, mající v té době mírné klima, další skončily v Tibetu a na jiných místech, kde vybudovali depozita, v nichž jsou uloženy veškeré záznamy o vědě a historii Atlantidy včetně vzorků přístrojů, hmot, uměleckých děl a ostatních artefaktů.
K plnému rozvoji technokratické společnosti v Atlantidě tedy došlo asi před 30 000 lety. Díky jiným civilizacím tak ovládali technologie, na které by při normálním vývoji ještě mnoho tisíc let nedosáhli. Atlantskou říši v této době tvořil centrální ostrov Saturnia Amenti s hlavním městem Poseidia, součástí říše bylo také 12 kolonií. V důsledku průletu Nimiru v r. 27 909 př. n. l. se hlavní ostrov rozpadl na sedm větších a neznámý počet menších ostrůvků, následné ochlazení klimatu způsobilo neobyvatelnost ostrovů v severní části Atlantiku. Kataklyzma Atlanťany vyděsilo a došlo tak k rozsáhlému stěhování z ostrovů v Atlantiku do horských oblastí kontinentu, do oblastí Středozemního moře. Důsledkem této, zejména bojové, expanze Atlanťanů byly mnoho let trvající démonské války, ovlivňující i dnešní lidstvo, v jehož části je zabudována porážka Atlanťanů. Expanze do Evropy a Asie se tedy nezdařila. Vědci však zjistili, že epicentrem blížícího se příletu Nimiru bude mimo jiné celá oblast Atlantiku, sever Amerického kontinentu a jih Afriky. Další Altantské pokusy o útěk byly přerušeny příletem Nimiru v r. 15 679 př. n. l. Došlo k prolomení Gibraltarské úžiny, tsunami zasáhly hluboko do nitra pevniny a naplnily Středozemní moře do jeho nynější podoby. Ostrovy Atlantů zmizely z povrchu až na několik malých mimo dosahu řádění Nimiru. Tyto události popisují manuskripty uložené v egyptských chrámových knihovnách i nápisy na kamenných pylonech, s nimiž byl seznámen Solon a další historikové. Stejné události jsou popsané v Platónově díle Timaios a Kritias. Popisují tedy skutečnou historii zániku Atlantidy jen posunutou o 6115 let? Technické, technologické a duchovní znalosti Atlantidy po jejím zániku přežívaly pouze ve formě pověstí a bájí. Obyvatelstvo kdysi mocné říše překročilo práh úpadku a barbarizace, umocňované silným vlivem stoupenců Belialu. Poslední dva ostrovy patřící k Atlantidě pohřbil definitivně průlet Nimiru v r. 9 564 př. n. l.
Zdroj : http://www.tipyainspirace.cz
Zdroj http://atlantis.haktanir.org/ch3.html
Žádné komentáře:
Okomentovat